Dobby - pokračování

27. dubna 2007 v 0:01 | *barbucha |  Mazlíci
Tak se konečně dostávám k pokračování vyprávění o Dobbyšce. Sice už mnoho vody uplynulo a z Dobbyšky je krásná kočičí dáma se srstí v barvě půlnoci a očima jak čajové šálky, ale to, jak se přivítala s Danielem a jeho reakci si dodnes živě pamatuji a pokaždé, když si ten náš rozhovor v paměti přehraju, musím se smát :-)

Když Dan přijel ze školy, právě jsem něco kuchtila u kuchyňské linky. Jeho první věta byla:
"Ahoj, už jsem tady. Ty jsi někde byla autem?"
"Ano, byla," odpovídám trochu nejistě.
"A kde?"
"Potřebovala jsem něco koupit."
Nejistota z vývoje věcí příštích ve mě stoupá, zřejmě je to z mého hlasu znát. Dan se to snaží odlehčit.
"Jo? A Co? Že by to překvapení?"
O překvapení jsem ho informovala telefonicky, kdy mi nadšeně sděloval, že má konečně tu zkoušku z matiky. Takže byl samozřejmě pěkně natěšený, protože jsem mu slíbila, že něco takového doma rozhodně nečeká. Až mi ho v tu chvíli bylo líto, kdo ví, co si tehdy představoval.
" Ano. Je to to slíbené překvapení."
"Tak mi ho přines ukázat."
"To nejde, mám ho tady v kuchyni."
Zouvá si boty a spěchá za mnou.
"Že by nějaké prádélko?"
´Ó jé, to bude panečku překvapení, jaké asi ještě nezažil.´ Šťastně a s úsměvem na tváři vchází do kuchyně.
"Tak kdepak je to překvapení, samičko moje?"
Pohled na mou ušmudlanou zástěru (právě jsem pekla bábovku) ho očividně zklamal. Vyboulená kolena na mých teplákách měly do erotiky evidentně hodně daleko. Ovšem naději ještě neztrácel.
"Tak co, kdepak to pro mě máš?"
"Máš to na okně."
"Na okně? Nic tam nevidím," vidím, že začíná být trošku zklamaný.
"Musíš jít blíž, podívej se za záclonu na parapet," kočka není přes záclonu ještě vidět, je opravdu malinká a spokojeně stulená do klubíčka spí. Ale zřejmě vycítila, že teď je řeč o ní, vzbudila se, prohnula do oblouku, sedla si a poulí oči na Dana ´A Ty jsi jako kdo?´ právě v okamžiku, kdy Dan rukou nadzvedává záclonu. Ten samozřejmě její pohyb zaregistroval, chytil se za hlavu a s úlekem odskočil od okna.
"Ježíši, kočka!?!!!!"
Hm, tak tohle opravdu nečekal. Nevím, co dělat, nevím, co říct, tak mlčím, nehýbu se a čekám, co se bude dít dál. Překvapeně se na mě podíval.
"Co s ní budem dělat?"
"No, já nevím, je to malé kotě, venku je zima, to je pro ni jistá smrt, poraď."
"Kde jsi k ní přišla?"
"Nechceš kafe?"
"No, něco bych si asi dal. Taky mám celkem hlad. A můžu ji vzít do ruky?"
"A proč bys nemohl?"
"No, já nevím, je taková malá, tak abych jí neublížil."
"Neboj, neublížíš jí."
"Ježíší, ta je malinká. A taková hubená, chudák malá. Žrala něco?"
"Jo, jo. Dala jsem jí kočičí granule a trochu vařeného drůbežího masa."
"A my jsme měli kočičí granule?"
"Ne. Byla jsem pro ně autem v Delvitě. A taky pro stelivo a tak."
Kafe už je uvařené, sedáme ke stolu, Dan s kotětem v náručí a já povídám celou historku, kterak jsem ke kočičce přišla.
"No to ji venku nemůžeme nechat, je ještě malinká. Ale co s ní budeme dělat? To si ji chceš nechat?"
"Ráda bych. Vezmu ji v pondělí k veterináři, ať ji prohlédne a naočkuje."
Už jsme oba po jídle.
"Jsem nějaký unavený, mám za sebou náročný den, jdu si lehnout," říká mi Dan a odchází s kočkou v náručí. V posteli samozřejmě skončí oba. Kotě se k němu zavrtalo pod peřinu a je rádo, že je konečně v teple.
A já jsem ráda, že to takhle dopadlo a v duchu si říkám, že mám vedle sebe fakt fajn chlapa a jsem moc spokojená :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama