Smutné výročí

26. července 2008 v 15:53 |  Pocity

Užívám si poslední dny dovolené, které mi zbývají. Už mám zabaleny nejnutnější věci v tašce, pomalu vše nakládám do auta. Cleu zatím nechávám u našich, musím jí připravit kotec, dát jí tam boudu, natřít ji…
Mám před sebou nový začátek a jsem šťastná. A to i přesto, že pořádně nevím, co mě čeká, jen že to bude nejzásadnější změna v mém životě, něco úplně nového, čemu jsem se doteď vyhýbala. No spíš přesněji - odmítala. Ale ne nadarmo se asi říká 'Odříkaného největší krajíc'. Nezbývá mi, než věřit si, že vše zvládnu. Ale hlavně, nebudu na to přeci sama :-) Mám vedle sebe člověka, o kterého se můžu opřít, který mi v začátcích pomůže, bude mým přítelem i ochráncem a bude tu se mnou v časech dobrých i zlých.
Je to ten nejkrásnější a nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy potkala. Je milý, veselý, sportuje... a teď si mě odváží s sebou z mého rodného městečka na jihu Moravy. A mě vůbec nevadí, že půjdu do velkoměsta, byť z toho mám trochu obavy.
Mávám vesele našim, za chvilku vjíždíme na dálnici u Podivína, mé milované vinohrady pomalu mizí v dálce a já se těším na to, co mě čeká :-)
Blíží se konec července a píše se rok 2003.

****************************************************************************
Myslím, že si budoucnost tak trochu idealizuji. No jo, aby ne, když jsem zamilovaná po uši, tak si sním ty své sny:
Např. se těším, že si párkrát do roka zajdeme do divadla. Poprvé a naposledy jsme byli mezi svátky na Carmen. Už je to půl roku, tak to budeme muset rychle napravit. Praha je plná divadel, bude tu výběr v inscenacích, hercích... A kromě toho je tu spousta galerií, divadla… Můj kulturní život začne konečně vzkvétat. Plánuji si, jak postupně navštívím všechna významná divadla.
No a pak trochu to sportu budeme určitě taky provozovat, abychom nezakrněli. Dan je sportovec tělem i duší. Určitě budeme spolu podnikat nějaké výlety na kolech. Jen si budu muset nějaké koupit. Do teď jsem jezdila na tátově - má dvě, takže bylo zbytečné, abych si nějaké kupovala. Ale těším se na to, na kole jezdím denně, jsem zvyklá najet tak 500 km měsíčně, takže to pro mě nebude zajisté problém.
A je toho určitě mnohem a mnohem víc a určitě mě čeká spousta nového a nepoznaného…
To bude prostě skvělé!!!
No ale jsou tu i fakta:
V květnu podepsal rezervační smlouvu na byt. Bylo to sice pod tlakem od té společnosti, což se mi moc nelíbilo, ale snad mu rodiče dobře poradili. No, záloha už je zaplacená, takže už se toho nedá moc dělat. Měli bychom se stěhovat příští rok v květnu, tak snad to dobře dopadne. Teď máme tři čtvrtě roku na to, abychom promysleli, co a jak bude v bytě vypadat. Je to paráda, budu si vymýšlet a organizovat vzhled "hnízdečka lásky" :-)
Za sedm let by měl dostat vyplacené životní pojištění, které mu platí zaměstnavatel. Takže to použijeme na doplacení hypotéky a zřejmě budeme bez dluhů - skvělé :-) A to už budeme mít určitě děti a budeme plánovat jak se přestěhovat do většího. Bylo by prima mít tak páreček - kluka a holku. A tři děti by možná byly i lepší - pokud to utáhneme. Jé to bude krásné, až kolem nás budou běhat a říkat nám mámo a táto :-)
****************************************************************************
Realita je však úplně jiná:
Praha mě nesmírně vyčerpává :-/ Ty davy lidí kolem a není od nich kam utéct. Nejhorší je to na jaře, kdy začne vykukovat první sluníčko. Jsou jako kobylky a jsou úplně všude. A ta netečnost a bezohlednost. Jsem svědkem několika útoků na jednotlivce skupinou mladíků, kteří si vyhlídnou oběť a zaútočí. Ani jednou se nestalo, že by někdo přišel pomoci. Mívám strach i za bílého dne, a když do MHD nastoupí podezřele vypadající osoba či skupina, raději vystoupím a počkám na další spoj. Nejraději bych jen spala a nevylezla z bytu. Ještě štěstí, že máme výhled na zahradu a do Šárky je to kousínek. Jinak už bych tu dávno nebyla - nevydržela bych to. Ta změna je obrovská, mnohem větší, než jsem si původně myslela. Jsem stále unavená a tak nějak bez chuti do života :-/
Byt nevyšel. Přišli jsme nejen o zaplacenou zálohu ale i o další peníze za právničku. Byt rodičů, kteří nám ho nabídli k prodeji za nižší cenu (aby oni měli na domeček, co si postaví) kupovat taky nebudeme, protože oni ho chtějí prodat za tržní cenu. A zřejmě ne nám - to by se nás asi zeptali, jestli bychom to za tržní cenu koupili. Jednou jsem cosi zaslechla, že obchody v rodině jsou ty nejhorší :-/
Dan přišel o výhodné zaměstnání a tím i o další peníze ze životního pojištění, co mu platil zaměstnavatel.
Ale začal studovat :-) Když jsem seděla při promoci v divadle, byla jsem na něj nesmírně hrdá. A vzpomínala na všechny jeho rozzářené obličeje, když se mu dařilo i smutek a beznaděj, když to nešlo, na to, kdy jsem mu musela dodat sílu a chuť do dalšího boje, aby to nevzdal. A přemýšlela jsem, jestli i já to své právě započaté studium dokončím. No v termínu to asi nebude, ale snad to taky zvládnu. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že on tu školu dokončí. Jen jsem si říkala, že se mu to možná trochu protáhne, ale Dan to všechno zvládl v termínu. Klobouk dolů! Má můj upřímný obdiv.
Během studia se mu však v hlavě rozležely plány na budoucnost. Chce do zahraničí, až na druhý konec zeměkoule :-( Ani neví, na jak dlouho - možná na rok, na dva, možná na pořád :-( A z toho důvodu se tu nechce vázat ani bytem ani dětmi. Ledaže bych jela s ním, tak pak možná... Já však do ciziny nechci, mám za sebou dvouletý pobyt ve Španělsku, když mi bylo 19, takže vím, že všude je chleba o dvou kůrkách. A že tady není až tak zle. Protože jaký si ten život uděláme, takový ho máme - tady nebo na Zélandě, je to jen na nás. Navíc jsem právě začala studovat, moc jsem si to přála a dlouho čekala, než budu moci začít. Musela jsem nejprve v zaměsnání odvést kus práce, nabrat novou kolegyni, která mi odlehčí od mých úkolů a pak budu mít čas na školu - snad. Kolegyně z rodinných důvodů odešla - jsem na to zase sama :-/
Po letech jsem si pomalu začala tak nějak zvykat na život ve velkoměstě a začala se sebou něco dělat. A pak přišla úžasná dovolená na Maledivách a potápění s Mantami - to jsem si prožila svůj sen :-) Tehdy jsem ještě byla přesvědčená, že se nám vše podaří ustát.
Od září jsem nastoupila do školy. Neměla jsem na spoustu věcí čas a ani na něj. A on měl zase co dělat s uzavřením studia. Nervičky nám povolovaly oběma. Přestali jsme to zvládat.
Krátce po Novém roce se už rozcházíme. Pořád v duši doufám, že se ještě dá něco změnit. Ale pro něj už prý 'nemá smysl na tomhle vztahu pracovat, protože v létě dokončí školu a pak odjede na Nový Zéland'. Nervy nám pracují čím dál víc.
Přichází osudová dubnová noc a já odcházím. Něco jako 'Vrať se' mi nikdy neřekl. Už asi tuším proč :-/
*****************************************************************************
Blíží se konec července a píše se rok 2008, já jsem o pět let starší a kruh se pomalu uzavírá:
Cleu mám prozatím u našich, musím jí připravit kousek plůtku, aby měla ohraničený kotec, boudu už má natřenou…
… a já hledám konečné řešení pro sebe, svého starého psa a dvě kočky. Myšlenky na vlastní děti pomalu opouštím :-/
Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych spoustu věcí jinak. Teď bych to tu nejraději zapíchla a odjela někam daleko. Ale útěk mi nepomůže v ničem, vše nevyřešené by tu zůstalo a počkalo na mě, až se vrátím. Musím se tomu postavit teď a musím to zvládnout. I když jsem na to sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 delfinek delfinek | 29. července 2008 v 9:30 | Reagovat

vis, nevim proc to tady vsechno pises.

Nejhorsi je kdyz lidi mezi sebou nekomunikuji. Nekde se stala chyba a ja najednou nebylo komu rict vrat se. Kricet to z okna nepomahalo, ani septet to do polstare.A uz od ledna se Ti ten kruh uzavrel... a rikat Ti to kdy? Po promoci, kdyz si zarizujes hnizdecko jinde?Jsem dost idealista,ale nektery veci jsou i na mne prilis.

2 *barbucha *barbucha | 29. července 2008 v 10:01 | Reagovat

Píšu to proto, abych to dokázala překonat

Promiň, ale byl jsi to Ty, kdo řekl, že pro něj nemá smysl na tomto vztahu pracovat

Více Ti pošlu mailem

3 Nera Nera | Web | 14. srpna 2008 v 17:36 | Reagovat

Ahojky, Barbuch... nechceš se spřátelit? Nechceš se spřátelit? Kdyžtak odepiš ke mě..

4 mamina mamina | 28. srpna 2008 v 21:47 | Reagovat

No tak jeste jsem nic nenapsala sem, prestoze jsem uvahu cetla uz davno. Jen nevim jestli nebyla urcena predevsim nekomu jinemu. Ale to je jedno. Prilis mnoho pesimismu z toho cisi. A myslim, ze nejsi uplne na vsechno sama. Pokud je to mozne, tak ti pomuzeme, kdyz budes potrebovat neco resit, rozhodnuti je ale na tobe, do toho ja zasahovat nechci ani nebudu a doufam, ze mi nikdo nemuze vycitat, ze bych se o to jakkoli pokousela. Jsem totiz presvedcena, ze by to neprineslo nic dobreho. Nikomu. Je fakt, ze vas premira ukolu ponekud semlela. Ale snad se uz i blyska na lepsi casy, nebo bude blyskat, kazdopadne nevidim veci nijak tragicky. Nejsem tomu vsemu rada, koho by to tesilo, ze? Chce to aspon nejake lepsi zazemi, vypada to, ze ted se niceho nedostava. Neverim, ze je to nemenne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama